Čtyři příběhy z přestupového období, které měly různé konce. Jedno ale mají společné: v hlavní roli je chuť obléknout rudý dres a bojovat za Spartu. Zatímco Sionko a Lačný v něm budou na jaře nastupovat, Jarošík a Šebo dali přednost jiným klubům.
První říjnový večer v Kodani. Potemnělý Parken Stadion už se dávno vyprázdnil a v hledišti zůstávají jen fanoušci Sparty. V tu chvíli vybíhá na trávník na pozápasové vyklusání Libor Sionko. Po celých zhruba dvacet minut jeho pobytu na hřišti poslouchá evidentně potěšený záložník skandování svého jména. Podobného přijetí se dočká i na Letné. Přestože zápas je dávno ztracený a diváci by měli právo být naštvaní, je Sionko bouřlivě přivítán na letenském trávníku. O necelý měsíc později podepisuje Libor smlouvu se Spartou a znovu obléká rudý dres. Možná je to v dnešní době naivní, ale třeba zrovna tohle byl ten pověstný kamínek do mozaiky jeho přestupu. Přestože se Sionko před šesti lety se Spartou neloučil za ideální konstelace, v žádném rozhovoru neopomněl zdůraznit, jaké krásné roky na Spartě prožil a že pro případný návrat domů existuje jediné mužstvo.
Během svého prvního působení na Letné nastupoval Sionko v záložní řadě mimo jiné i s Jiřím Jarošíkem. Světoběžník, který si vyzkoušel (a vyhrál) soutěže v Anglii, Skotsku nebo Rusku, měl být další posilou Sparty. Ale nakonec se tak nestalo. Přímo z kondičního soustředění Sparty v Krkonoších zamířil do prosluněné Zaragozy. Spoustu fanoušků rudých barev tím rozhněval. Ale na druhé straně je třeba pro něj mít pochopení: je mu 32 let, fotbal na nejvyšší úrovni může hrát ještě možná tři sezóny. A ruku na srdce: nabídka z druhé nejlepší soutěže na světě se prostě neodmítá. Když pomineme finanční stránku věci, pořád zbývá ta sportovní. Kdyby se kdokoliv z nás dostal do podobné situace a měl si vybrat, jestli bude nastupovat proti Barceloně a Realu Madrid nebo proti Kladnu a Jablonci, asi by mnoho těch, kteří zvolí druhou možnost nebylo.
I Miloš Lačný volil mezi Spartou a zahraničním klubem, v jeho případě dokonce ještě slavnějším – Celtikem Glasgow. Na zkoušce v tomto slavném klubu uspěl a i když se začalo mluvit o zájmu Sparty, dával stále přednost skotskému velkoklubu. „Zájem Sparty mi lichotí, vždyť je to výborný klub. Víc však toužím po Celtiku. Je větší, slavnější…“, svěřil se začátkem ledna na stránkách slovenského deníku Šport. O týden později už podepsal smlouvu na Letné. Co rozhodlo? Zřejmě větší pravděpodobnost uplatnění v základní sestavě, prakticky neexistující jazyková bariéra nebo třeba jeho bývalý trenér. „Dal mi hodně dobrých rad, kterých se budu držet,“ prohlásil o svém rozhovoru s Františkem Strakou.
To Filip Šebo je úplně jiná kategorie. Před pěti lety se stal nejlepším střelcem slovenské ligy, dařilo se mu i v úvodu angažmá v Austrii Vídeň. V reprezentaci se trefil do sítě Kypru a Malty. V létě 2006 přestoupil do Glasgow Rangers. Tam už to tak slavné nebylo, většinu sezóny proseděl na lavičce. Po roce tak opět změnil dres – teď vysedává na lavičce průměrného francouzského Valenciennes. Jedno se však nezměnilo – hráčovo sebevědomí. A když se začalo mluvit o zájmu Sparty, velký ohlas to u něj nevzbudilo. „Přestup nevyšel, protože jsem nechtěl šít věci horkou jehlou. V létě mi končí smlouva a myslím, že je čas na změnu klubu i země,“ prohlásil po víkendovém zápase proti Nice, ve kterém nastoupil na posledních pět minut a rozhodl o vítězství domácích prvním soutěžním gólem po roce a půl. Evidentně tedy myslí výše a bude zajímavé sledovat, kde nakonec skončí. Po dalším půlroce vysedávání na lavičce může na červnovou cestu k jihoafrickým břehům zapomenout. Jestliže se mu povede s touto vizitkou najít kvalitní klub, bude to velké překvapení.
